PŘIHLÁŠENÍ / REGISTRACE

ATOMIC: Za náš největší úspěch pokládáme fakt, že ještě žijem!




Následující rozhovor s lídrem této skvělé, bigbítové smečky Radanem "Marthy" Gregušem probíhal po e-mailu. Marthy to vzal skutečně z gruntu. Abych zachoval přirozenost celého textu i Marthyho osobitého stylu psaní, dále ho předkládám bez úprav. Dozvíte se zde spoustu zajímavých věcí od pravěku po současnost. Přeji Vám příjemné počtení a děkuji všem, kteří rozhovor dočtou až do konce.



ATOMIC vznikl v sedmdesátých letech. Jaké pohnutky Vás vedly k založení bigbítové kapely? Kde jste sháněli nahrávky zahraničních interpretů, které Vás ovlivňovaly?
Atomic jsme založili v polovině sedmdesátých, tehdy jsme byli všichni studenti gymnázia. Současné složení kapely je:
klávesy, zpěv: Martin „Jerry“ Uxa
basa, zpěv: Radan „Marthy“ Greguš
bicí, „zpěv“: Radan „Žluťák“ Volf
kytara, zpěv: Jarda "XXXX" Janecký (přezdívku radši neee, pamětnící vědí)

Zakládající členové jsme já, Martin Uxa, Radan Volf a kytarista Ivo „Ignác“ Švec, který na jaře 78 Atomic opustil kvůli přípravě na maturitu a místo něj přišel Jarda Janecký. U zrodu Atomiku byl taky zpěvák Jirka Tauš, ovšem s tím jsme se po krátkém čase rozešli, takže jsme stáli před problémem - kdo bude zpívat. Kdo ten nápad dostal nevím, ale nacvičili jsme "Slzy tvý mámy" od Olympiku, všichni jsme to zazpívali, a já byl demokraticky zvolen. Co už s tím dneska nadělám… Martin zpíval pár věcí od Deep Purple a BTO, Žluťák zase nějaký Status Quo a Gun, a já ten zbytek, hlavně naše vlastní písničky. Už jen proto, že můj zpěv není… no, asi tak. Od začátku byl s námi taky technik Aleš „Vejce“ Svoboda, vlastně to celý spískal on, když mne na úplným začátku seznámil s Martinem a tak mohl vzniknout předchůdce Atomiku - Trilobit.
Po mém odchodu v roce 80 se v kapele vystřídalo pár dalších muzikantů, výčet je na našem webu, ale to už teď není důležitý. Důležitý je, že jsme se vrátili v sestavě z konce sedmdesátých let, a tak už to zůstane do doby, než Atomic skončí. Přece po tak dlouhý době nebudem dělat nějaký ukvapený personální změny. Leda by mě kluci vyhodili pro neschopnost.
Pohnutky – hmmm. Jednak se nám všem líbil bigbít, druhak se nám všem líbily holky. Teda myslím, že většině z nás se líbí dodnes. I když už vlastně ani nevíme proč. Kvůli prachům a slávě jsme do toho určitě nešli, asi by nebylo špatný si na to sáhnout, nikdo z nás by se tomu nebránil, ale hlavní pohnutky to nebyly.
Nahrávky a zdroje byly mizerné, málokdo měl nějakou desku, většinou jsme měli k dispozici co kdo sehnal na magnetofonových páscích, třetí čtvrtá kopie, něco jsme slyšeli na Laxíku (Radio Luxembourg, rušené, nekvalitní signál, ale občas hrálo), dokonce i na Vltavě se někdy něco dalo zaslechnout, třeba ve Větrníku. Každopádně se z toho nedalo nic moc vyčíst, jak to dělají, jak to hrajou, co tam zpívají… Tak jsme odposlouchali dost divný věci. A řeknu Ti, vidět fonetický přepisy anglických textů, třeba párplovskou "Mary Long", nebo dokonce „maďarština“ v "Petroleum Lámpo" od Omegy – to je fakt bizár velikej. Mám to doma schovaný, můžu to pověsit na web, ale kdo to vydrží? No, museli jsme něco od věhlasných kapel hrát, ale daleko radši jsme si dělali svoje písničky. Lepší dělat dobře svoje než blbě cizí. Obecně jsme tehdy (asi i dnes) preferovali směr představovaný Deep Purple a Uriah Heep, ten hudební vliv je nejspíš dost zřejmý dodnes.



Procházel v té době někdo z Vás už nějakou hudební průpravu? (např. navštěvoval LIDUŠKU atp.)
Co já tak vím, je, že nějaké základní hudební vzdělání má Martin, LŠU, klavír, celé dva cykly, což je prý asi dvanáct let, nevím, kolikrát propadl. Bubeník Žluťák má taky klavír, ale jen jeden cyklus, jen černý klapky. Co k těm škopkům taky potřebuje, ne? Ale pozor - udělal kapelnický zkoušky, a tam byly i věci z teorie a historie hudby, transpozice, a tak dál. Takže je dobrej. Pak je tady kytarový mág Jarda - naprosto geniální samouk, no a nakonec já - obyčejný samouk. Ale například umím noty. Vyjmenovat.


Řekni nám něco o tehdejším zázemí. Kde probíhaly zkoušky, jakými jste tehdy disponovali nástroji a aparaturou...?
V Drahovicích (část K.Varů) na levém břehu Ohře stála dlouhatánská přízemní budova nějakých Pozemních staveb či čeho, a my tam měli k dispozici (myslím, že přes nějaké rodinné vazby) dvě místnosti asi tak 4x4m, v každé jedno okno a kamínka, v jedné místnosti byla zkušebna, ve druhé šmajchlkabinet. Říkali jsme tomu Dílny a bylo to báječný. Zkoušky, mejdany, výroba aparatury, občas tam někdo spal když neměl kde… skvělý to bylo. Klubovna Rychlých šípů. Později jsme zkoušeli i na jiných místech (třeba v jeskyni vytesané ve skále za M-klubem, nebo v Jardově služební maringotce), ale Dílny byly stejně nejlepší.
Nástroje – když jsem se začal učit na basu, natáhl jsem si basové struny na španělku, přidělal snímač, zapojil to do gramorádia Humoreska, výkon 2.5W, to byl aparát. Musel jsem to tajit před mámou, to by nevydejchala. Za pár tejdnů jsem si ale koupil Jolanu Vikomt za 1120,-Kčs vydělaných na první prázdninové brigádě, zesilovač jsem si nechal udělat u jednoho kutila, jeden z prvních tranzistorových, bedna domácí výroby, z ukradené stavební překližky, repráky jsme koupili v bazaru Ve Smečkách, na to jsem hrál několik let. Martin měl lampovej zesilovač i bedny domácí výroby, klávesy Delicia Fénix z Harmoniky Hořovice – to bylo dost zajímavý, odcházely u nich pérka a drátky, často nemohl používat některé klávesy a tak jsme přelaďovali a transponovali do orientálních tónin. Jednou mu pod klávesy zapadl šroubovák, čímž zjistil, že nějakým vyzkratováním z toho dostane moc zajímavý zkreslení, od tý doby hrával se šroubovákem zapíchnutým mezi klapky… Bubny byly nejdřív Trowa z NDR, pak zlatý Amati, kytary Jolana Alfa a Star 5, pak si Jarda sehnal nějakou kopii Gibsona SG a vylepšil si ji, osadil jinými snímači (později začal kytary sám stavět a dělá je moc dobře, značka Janecký má mezi znalci, myslím, velmi prestižní jméno)… no hráli jsme na všechno, co se dalo tehdy sehnat nebo „ubastlit“, nic ze Západu, na to jsme nedosáhli. Zesilovač na zpěv TESLA Music 130 nám koupilo SSM, taky dvě bedny VOCAL FORTE 60W, sehnali jsme polský mikrofony Unitra… kvalita nikde, výkon nikde (dneska mám za sebou sám víc wattů než tehdy celá kapela dohromady). Mixpult na zpěv i světla doma dělaný (ovládání světel zvonkovými tlačítky), jednou jsme zkoušeli mlhu, do kopáku jsme nacpali suchej led a dva fény, na zvukový zkoušce to bylo báječný, jenže pak pauza, a když jsme to během hraní chtěli pustit, fény byly zamrzlý, čili nic. Bombový. Taky „stroboskop“ jsme si zkusili vyrobit, ze starýho gramofonu, do talíře vyvrtaná díra a za ním žárovka, úžasnej stroj. Stroboskop to teda fakt nebyl, ale bavili jsme se. Moc jsme se bavili.



Jak došlo k Vašemu prvnímu veřejnému vystoupení a kdy se uskutečnilo?
Dodnes se v kapele dohadujem, jestli to bylo v prosinci 75 nebo 76. Ale bylo to v prosinci. Dvě kapely – konkurenční gymplácký CHAPADLA, proti nim TRILOBIT, čili já s Martinem, mým mladším bráchou Igorem a bubeníkem Tomášem, toho jsme „ukradli“ pionýrské dechovce z Domu pionýrů a mládeže, chodil tak do sedmý osmý třídy a byl hrozně maličkej. Dneska je to velkej chlap a už došáhne najednou na šlapku i činel, tehdy ne.
V těch dobách se chodívalo do proslulého karlovarského M-klubu na místní bigbítový kapely, a právě tam se nám podařilo dohodnout společné vystoupení obou kapel a vylézt poprvé na pódium před lidi. Poprvé na pódiu! Emoční bomba, nic konkrétního si nepamatuju, jen že jsem vedl hodně pitomý řeči mezi písničkama, za což mne pak náš třídní profesor dost káral – byl se tam na nás podívat. A taky tam byli mí rodiče, což už se pak nikdy neopakovalo, ani se moc nedivím. Vlastně pak po dlouhých letech, v roce 2014 se ještě přišel na nás podívat můj táta, když jsme hráli poprvé venku, na Rolavě (místní koupaliště). Bylo mu 80, chodil tam s mobilem a natáčel si nás. Moc na to neviděl a taky už byl dost hluchej, proto to snesl celkem bez úhony. Konec odbočky.
Po tomhle prvním a posledním společném vystoupení se obě kapely rozpadly, a z trosek jsme upekli Atomic. Řeknu Ti, nejtěžší při vzniku kapely je jméno. To máš jako se psem, dej mu blbý jméno a můžeš ho jít rovnou utopit. No, a tak nás nikoho nenapadlo, že jsou to taky lyže. Co chceš po pátým pivu. Ále co, kdoví jestli vůbec v tý době už nějaký takový lyže byly. A taky si myslím, že to zas není tak unikátní problém, koukni na slovenskej Elán…
Kdy bylo první veřejný vystoupení Atomiku už si fakt nepamatuju, ale jedno z prvních bylo v klubu Sanatoria Imperial (obludně velká budova, takový symbol až imperiálního majestátu, pobývali tam výhradně hosté ze SSSR – Vary jsou prostě Vary). Tehdy jsme ještě ani neměli přehrávky a vystupovat jsme v podstatě nesměli… natožpak vybírat peníze. Ale stejně jsme to udělali. Výsledek byl, že dalších dvacet let se v tom klubu už nesmělo vůbec nic provozovat. Tož tak.



Koncertovali jste pod nějakým zřizovatelem, nebo výhradně na vlastní pěst? Museli jste absolvovat tehdy nechvalně proslulé přehrávky?
Nojo, bez zřizovatele a přehrávek by to nešlo. My jsme nebyli underground, jen bigbíti. Nechtění, ale se skřípotem zubů trpění. Takže jsme byli kapelou ZO SSM (pro mladší Základní Organizace Socialistického svazu mládeže) při Gymnáziu v Karlových Varech. Taky nám koupili ten jeden zesilovač a dvě bedny. Zmíněnej zesík nám jednou zloději ukradli (tehdy jsme byli poprvé v novinách, v Černé kronice Rudého práva (obdoba dnešních krimi zpráv), dostali jsme ho zpátky za pár měsíců až je chytli, oni vykrádali hlavně sklepy, sklenice s okurkama, kompoty a tak…
Přehrávky jsme absolvovali několikrát, první byly v již zmiňovaném M-klubu, OKS (Okresní kulturní středisko) nám tam poslalo tři starší pány (sákryš, určitě byli tehdy mladší než jsme dnes my), kteří, myslím, dělali vážnou hudbu a dechovku, ti se protrpěli první polovinou našeho veřejného vystoupení, o přestávce nám k tomu v baru něco říkali, víc vytýkali než chválili, ale zlí nebyli. Když si představím sama sebe, že by mne někdo nadirigoval ohodnotit kapelu, jejíž muzika je mi strašně cizí, hlučná a nepříjemná, asi bych byl zlejší. No, ohodnotili nás 60% ze sta (podle toho se pak účtovaly honoráře), a my si mysleli, že jdou domů, tak jsme druhou půlku trošku „rozbalili“, já házel Vikomta za hlavu, válel se po pódiu, řvali jsme jak vyřezaný, prostě šou… no a on tam jeden z hodnotitelů zůstal. Tak nám pak deset procent ubrali, ale nezakázali nám to.
U dalších přehrávek bylo taky veselo, ty se konaly bez publika, ve velkém sále Thermalu (tam co bývá závěrečný večer filmového festivalu nebo vystoupení Mistra, Helenky Vondráčkové či Alexandrovců). Obrovskej sál, na pódiu čtyři máničky (i Žluťák měl tehdy ještě háro, krásný, plavý, jak panenka, hned bych se s ním partnersky registroval), v sále deset papalášů z OKS… atmoška úžasná, morbidně a zvrhle zvláštní. Ale taky jsme to dali, dostali jsme tehdy už asi 70 nebo 80%, takže pak za večer jsme mohli inkasovat honorář až 400 Kčs či tak nějak. Celá kapela, ne každej. Taky si vzpomínám, že při následném pohovoru nám vytýkali dekadentní texty, třeba ti "Požírači", no to je prej hrůza… jenže já tu první sloku měl ze sbírky básní arménského básníka Paruira Sevaka (tehdy byla Arménie součástí SSSR), soudruzi, tady to mám z knihovny černé na bílém! Moc to nestudovali, sklapli. Boží. Vida, jak se vyplatí číst tydlencty… básničky.



Ti později narození si už dnes nedovedou představit tehdejší poměry. Prosím, popiš nám volnou formou tu dobu a Vaše působení v ní. Jak tenkrát probíhaly Vaše koncerty? Dostali jste se někdy do křížku s SNB? Poděl se s námi o nějaký veselý i smutný zážitky. Nechávám to na Tobě...
Jak správně říkáš, ti mladší si to představit nedovedou a moje vyprávění jim v tom nemůže pomoci. Nevím, jestli si (například) někdo z mladých umí představit život bez mobilu, internetu, sociálních sítí… a fungovalo to.
K tomu SNB (pro mládež: Sbor Národní Bezpečnosti = policie), jak už jsem říkal, my nebyli underground a tak celkem v pohodě. Samozřejmě jsme se s nimi setkávali, třeba vyšetřování krádeže naší aparatury ze zkušebny, protože část byla pořízena SSM, jinak by je to nezajímalo, tak to bylo docela zábavný. Podezřívali nás, že jsme si to ukradli sami. Taky když nějakej lotřík v M-klubu ukradl ze šatny pár bund a kabátů. Takže při podobných příležitostech proběhlo poměrně dost výslechů, něco na služebně (tam, co bylo za války Gestapo), ale většinou v ředitelně gymnázia, dost často bylo ve školním rozhlase slyšet „Studenti Greguš, Volf a Švec se okamžitě dostaví do ředitelny…“ a každej na škole věděl. Pozitivní bylo, že nikdo nevěděl, kdy výslech skončil, takže po hodinovém „příjemném“ rozhovoru jsme zbytek vyučovacího dne strávili v kotelně se školníkem, cigárko, řeči, pohoda.
Obecně ale ten život byl fakt jinej. Neměli jsme vlastní auta (Žluťák jo, Simcu Elysée, ale v tom se vercajk vozit nedal, ačkoliv to mělo nejspíš odlévanou karoserii), takže jsme spoléhali na taxislužbu a nebo kluky, kteří se napůl načerno tímhle živili, měli polorozpadlé Barkase nebo Žuky nebo Š1203 (zvědavci si to vygůglí)…
Příklad: jednou jsme chytli kšeft v Chodově (8 km od K.Varů), několik sobot po sobě, tak tu první sobotu ráno jsme poslali jednoho z nás pro taxíka, měli stanoviště v centru Varů, dvě dodávky pendlovaly, ale jen do oběda. Nějakým zázrakem jsme jednu uloupili, takže šup do Dílen, naložit vercajk, v Chodově vyložit, postavit, zvuková zkouška, hotovo bylo kolem druhé odpoledne. Hrát se mělo od osmi. Vedoucí, starej pardál, v pohostinství protřelej, nám dal k dispozici neomezený množství piva a albánskýho koňaku (strašné), my mladý, nezkušený, nejedli jsme, ve čtyři jsme byli na šrot… v osm jsme se hledali kde kdo chrápe a jestli je schopnej se po vlastních dostat na pódium. Nojo, ale hráli jsme asi do tří do rána, pak jsme tam vercajk nechali na příště a šli do Varů pěšky. Mládí vpřed!
Taky jsme hráli několik večerů v Aši, Na Střelnici, velkej sál. Publikum – asi tak dvěstě děvčat, zaměstnankyň místní textilky, z celé republiky, bydlely na internátu. A tak pět šest domácích kluků co se drželo zuby nehty baru. To byla veliká legrace. Hrálo se v pátek a v sobotu, několik víkendů, takže z pátka na sobotu jsme tam spali. Pamatuju si, jak nám vedoucí toho podniku dával na výběr, jestli chcem na noc blondýnku, brunetku nebo vodku. Vzali jsme tu vodku, zkušeně… V Bochově jsme zase hráli za pivo a buřta pro každýho z kapely. To byl dobrej honorář. Toužimská sokolovna, taky dobrý, tam jsme teda dostali nějaký prachy, ale před zpáteční cestou nám nějaká dobrá duše nebo příroda povolila šrouby na předním kole u Š1203, a v půli cesty nám kolo odběhlo přes pankejt do tmy. Naštěstí ta dodávka byla vzadu tak naložená, že si ani neklekla na čumák. Tak jsme kolo našli, přidělali pár šroubama z ostatních kol (na co tolik šroubů na jedno kolo, ne?), a dojeli jsme v pohodě.
Taky jsme jeli jednou hrát na Moravu, do Svratky, tam co o sto let později začínala na rybníku Martina Sáblíková. Hurá na výlet… jenže jak se tam dostat? Náš Martin tehdy ovšem chodil s děvčetem, které se sportovně potápělo, a jejich klub jel na závody do Bratislavy. Tak jsme si k nim do autobusu (a přívěsu za autobusem) dali vercajk, svezli se s nima do Svratky, potápěčky pokračovaly na závody a my se v pátek opili v místní hospodě. V sobotu ráno jsme vesnici rozvášnili ranní rozcvičkou na návsi, horda polonahých, vychrtlých a prokouřených mániček s kocovinou, já myslím, že v obecní kronice budou mít z toho dne dost krutopřísnej zápis. Večer jsme odehráli to naše šou, zase se trošku zmazali hlineckou desítkou, a v neděli na zpáteční cestě nás potápěči nabrali… moc pěknej víkend to byl. Takovej rockovej relax na socialistickej způsob. Já vím, že v tý době už jezdily kapely, Ringo s Jirkou Schelingerem, Framus V, Katapult, Olympik a moc dalších v jiným levelu, ale my hráli ten okresní přebor. Na druhou stranu třeba Katapultu jsme tehdy ukázali v Ostrově, co znamená opičí láska místního publika (my hráli první půlku večera, bylo narváno, ale na ně se hodně lidí po přestávce vykašlalo, zničeho nic poloprázdno), až mi to tehdy přišlo nespravedlivý. Jo jo, život není peříčko.
Vrátím se ještě k tý policii, která nás sice nikdy neutnula, i když jsme občas vyváděli jak šílený, ale na naší domovský scéně v M-klubu to za ně dělával místní správce, starší pán, velkej sympaťák, milej, v pohodě, kámoš, kouřil doutníčky „Krátke“, děsně to smrdělo. Tam se smělo hrát do 22:00 (bytovej dům nad klubem) a když bylo půl jedenáctý a my to nechtěli vzdát, prostě shodil pojistky v celým domě. Takže byl konec, jak prosté. Akorát že když pak rozsvítil, zjistilo se, že rozvášněný davy rozmlátily několik řad sedaček, takže to, co bylo kinosálem, připomínalo demoliční skládku.
Byly to úžasný časy, rád na to vzpomínám, a člověk si po čase stejně vzpomene spíš na to hezký… třeba že jsem (když jsme se přesunuli z Varů do Prahy) stál na jednom pódiu s Miky Volkem. To mi už nikdo nemůže vzít, a nikdo nikdy už to nezopakuje. Tak lidi, choďte na Atomiky a jinej bigbít, za pár let přijde doba, že už to nepůjde a mohli byste litovat.



V některých Vašich tehdejších textech nalezneme i společensko-kritické momenty (např. v legendární písni "Napůl", dále pak v písních "Svinčík", "Peníze", "Ocelový města", nebo "Požírači"...). Lze si to dnes vykládat jako individuální vypořádání se s nešvary tehdejší společnosti a systému?
Jasně, člověka něco žere a pak to vyřve na mikrofon. Ne že by to bylo něco platný. Ale možná je to základ nějakýho úspěchu u publika, protože ať tehdy nebo dnes, lidi poznají, že zpíváš něco, čemu věříš. Fakt to poznají, lidi nejsou blbí. O "Požíračích" už řeč byla, "Penízeů (a všechno, co je tam napsaný) platí dodneška furt stejně, asi jsem jasnovidec, akorát se mi to už zdá moc moralizující, ale v sedmnácti to o moc líp nenapíšeš, nejsem Wolker. "Svinčík" byla poslední moje věc než jsem z Atomiku odešel, a přestože tou dobou jsem ještě děti neměl, dokázal jsem si představit soužití rockera v baráku s „normálníma“ partajema… No a dneska je to skoro stejný, občas už nějaká písnička je spíš žertovná ("Kočičí song", "Zelená"), některá vypadá žertovně a je dost vážná ("Kančí song") a v jiných se potřebujem vykřičet ze svých bolestí, starostí, trápení ("Carpe Diem", "Rubikon", "Poprvé a naposledy"). Trápení s láskou nebo se světem, to máš jedno. I dneska má svět spoustu nešvarů i spoustu krás, i dneska láska hřeje i bolí, léčí i zraňuje, furt stejně, co jsou lidi lidma. Zvířátka to mají jinak. Motýlci, medvídci, mají to prostě jinak. Hezky. Chtěl bych být medvídkem…


Přesto všechno, nalezl bys něco, co bylo tenkrát lepší, nebo krásnější, než v dnešních poměrech?
Ta doba byla naprosto skvělá - byli jsme totiž mladý. A lidi chodili na bigbít, ostatně co taky měli dělat jinýho. Všechno ostatní bylo dost naprd. Smutný je, že se něco (dost) z těch dob vrací. A třeba ani za komoušů se obecně nemuselo končit v deset. To přece rokeři vylejzají z děr! Nebo zákaz kouření v hospodách. Sakra. V prosinci jsme hráli v Rosnici, a když jsme měli pauzu, 90% procent lidí stálo s náma venku a hulilo a mrzlo. Nebo elektronicky hlásit pár prodanejch CD, tričko, plakát, a když ne, seš zločinec. Teda že bych si z toho cejchu dělal nějakou hlavu… mám jinejch hříchů dost, a Ten Nahoře je eviduje i bez datovýho připojení.


Jak bys hodnotil situaci, kdyby dneska tu Tvojí kárku odřeli chuligáni v džínách a vyryli Ti do ní protiatomák?
Dneska už to vidim tak trošku z obou stran. Asi bych se z toho nezbláznil (naživo bych volil jadrnější sloveso), ale že bych byl z těch hajzlíků nadšenej… a kdoví, možná bych se k nim přidal. Já sám u sebe fakt nikdy nevim.


Dostáváme se k závěru Vaší první kapitoly. Nakonec se ATOMIC pomalu rozplynul do ztracena. Proč?
Souhra okolností a blbosti. V r.78 jsme já a bubeník Žluťák nastoupili v Praze na vysokou, Martin zůstal ve Varech, Jarda pendloval, až se taky přesunul do Prahy. Takže jsme lítali mezi Prahou a Vary, a šlo to dost těžko. Navíc já se v r.80 oženil, a tehdy jsem si hloupě myslel, že život rockera a řádného manžela a otce nějak nejde dohromady. Takže jsem basu pověsil na hřebík (tehdy jsem myslel, že navždy), pak ještě nastaly další personální změny, Atomiku to moc neprospělo, až to kluci kolem roku 82 zabalili úplně a Jarda a Martin si založili svoje kapely.


Během Vaší dlouhé pauzy jsi napsal spoustu skvělých textů pro bývalého spoluhráče Martina Uxu a jeho kapelu CODA. Mezi ty nejkrásnější, nebo nejvýstižnější bych zařadil "Jižní Pól", nebo "Trápíš chodník". Kde bereš inspiraci pro psaní textů? Jakou roli hrají ve Tvém životě ženy, historie a filosofie? Přijde mi, že právě tyto faktory jsou Tvou hlavní studnicí pro čerpání motivů...
„Jižní pól“ je skvělej, viď? Dodneška si myslím, že patří k tomu lepšímu, co jsem napsal. Z novějších časů se mi zdá hodně povedená „Nespokojenost“ (CODA), Atomický „Poprvé a naposledy“, „Rubikon“, „Delirium“. Nakonec třeba „Dívka s perlou“ (původně Omega a pak Aleš Brichta), která se nedostala na CD, má taky text, za kterej se nestydím.
Ke zdrojům a popudům – to už tu jednou bylo, tak znova a jinak - myslím, že Mick Jagger řekl, že to stejně všecko děláme kvůli ženskejm. Co víc Ti k tomu můžu říct? Kvůli ženskejm. Jako všichni chlapi.
Taky je pravda, že celkem dost obdivuju silné osobnosti z historie dávné i nedávné, takže z toho občas nějakej text čerpá ("Trafalgar", "Nero", "Liverpool"). A jinak píšu, co mě napadne, jen potřebuju mít pocit, že to není úplně blbý.
A nezapomeň, že mám „klasické“ vzdělání, někde se ta vada holt projevit musela.



Pomalu vjíždíme do přítomnosti. Co nám řekneš k Vašemu z mrtvých vstání v roce 2013?
To bylo tak… po Vánocích 2012 mi zvoní mobil a tam Žluťák. Marthy, co děláš, byli jsme s Martinem a Jardou ve Vagonu (CODA tam hrála) a říkali jsme si, že by nebylo špatný si zase zahrát spolu. Když jsem se probral z mdlob, poslal jsem ho do… (správně tušíš), třicet let jsem to nedržel v ruce, nic neumim, všechno jsem zapomněl… no tak nic. 6.ledna jsem mu volal, Žluťáku, poslouchej: a přes mobil jsem mu hrál na zbrusu novou Epiphonku a malý 15W kombíčko. Uff, ten čuměl.
A pak jsme začali vyštrachávat z paměti, co že jsme to tehdy vlastně hrávali. „Napůl“ jsme si jakžtakž pamatovali všichni. A zbytek – ani napůl. Našli jsme starý seznamy skladeb, na stroji i ručně psaný, pár textů, a taky pár kazet se záznamy několika koncertů v M-klubu a z jednoho plesu v baru Florentina Grandhotelu Pupp. Jo, i tam jsme párkrát hráli, to byla taky nezapomenutelná legrace.
Jenže ty kazety byly po třiceti letech prakticky neposlouchatelný, něco znělo jak blížící se tsunami, něco jak manévry dělostřelecké baterie v terénu, prokládané úpěním bestiálně mučených zajatců. Ale pár těch nahrávek jsme převedli do mp3 (jedna z nich, „Napůl“ z r.79 se pak taky ocitla na CD), tak jsme to tak poslouchali, vyměňovali si megabajty emailů, najednou byl březen a Martin přišel s tím, že Mukina, naše úhlavní fanynka z těch dávných dob, bude mít 1.dubna kulatý narozky. Pozvala si CODu, a ptala se, jestli by nepřišli na oslavu kluci Atomici. Tak jsme si řekli, že to je příležitost, týden předtím jsme se slezli ve zkušebně Cody a od dvou odpoledne do jedenácti večera jsme pilovali devět skladeb, které jsme byli tehdy schopni dát dohromady. To bylo dost drsný, třeba Jarda normálně po dvou třech hodinách zkoušky končí, únava a tak. Jenže jsme byli v takovým ajfru! Pak 1.dubna jsme tam přišli, půjčili si vercajk od Cody a vylezli na pódium. Lidi v šoku, nikdo nic netušil, na sále rachot velikej, Mukina plakala…
Když dneska poslouchám ten záznam, plakal bych taky, hrůzou, ale ty emoce, ty emoce. Ztratíš soudnost. No ale díky tomu, že jsme tu soudnost ztratili, začli jsme se slejzat a cvičit, dostali jsme se až k šestnácti písničkám z oněch dob, ostatní nebyly takový, abychom je oživovali, po prázdninách jsme ještě jednou vylezli s Codou, a pak v prosinci v hospodě v Rosnici na kraji K.Varů už jsme hráli sami. Teda polovičku věcí jsme museli hrát dvakrát, ale byl to náš úžasnej narozeninovej mejdan (já a Žluťák jsme slavili dohromady 110 let). A pak jsme začali přidávat nový písničky, nová vystoupení, a pak přišlo CD, a pak přijde… kdovíco. Nemáme žádný plány a cíle, jen co přinese život. Chceme hrát, vzhledem k časovému vytižení (jiný kapely, práce a tak) hrajem tak 6-7x ročně, šlo by to i víc, ale ne o moc. Ale zato víc cvičíme a pořád děláme nový věci. Takže se možná na starý kolena naučim hrát. Ještě tak patnáct dvacet let cvičit a půjde to.



Jak Vaši staří fanoušci hodnotí ten návrat? Dokázali jste oslovit i nové posluchače, nebo na koncertech potkáváte jen staré známé tváře?
Staří fanoušci jsou dobrý (zejména ti, co jsou ještě živí), občas přijedou i ti, co bydlí hóóódně daleko, Sušice, Dobřany (z Ústavu ne, zatím), občas přijede pár známejch z Německa, taky jsme pár fandů přebrali ostatním kapelám. A ti noví, mladí? Jo, máme je, oba chodí dost často… no a pak taky chodí zaměstnanci z mý firmy, ale mám slabej pocit, že tím něco sledujou. Ne, vážně, pár lidí je novejch, ale obecně bigbít zas tak neletí, lidi už nejsou tak úplně volní, mají práci, povinnosti, dovolené, nemoci, dluhy, příbuzné, děti, vnuky na hlídání, to my jsme teda v sedmnácti neměli… a taky je spousta jiných lákadel. Teď mě ještě napadla strašná myšlenka, že to prostě neděláme tak dobře, jak si myslíme. Že to tak není, viď že ne??? ŽE NÉÉÉ!!!
A ještě příklad – můj vlastní synek na nás chodí (a tím pádem taky musí tahat bedny a pomáhat se zvučením), asi se mu to celkem i líbí, ale nemá tam žádnýho vrstevníka na pokec ve chvílích, kdy se nadechujem k dalšímu randálu. Co s tím? Nevím, ale klidně budem hrát na obecenstvo přesilovku.



Co pokládáte za Váš největší současný úspěch? Myslíte si, že ten starý, poctivý bigbít bez prefabrikátů má ve 21. století stále co nabídnout?
Největší úspěch je, že žijem. Jako lidi, i jako kapela. Spousta lidí a spousta kapel už to zabalila. A jestli má poctivej bigbít co nabídnout – každá muzika má šanci něco nabídnout, hlavně když se hraje ze srdce, lepší je ohromovat přesvědčením než elektronickejma udělátkama. Jen těch lidí, co poslouchaj bigbít ubývá, lidí, co někam vyrazí ubývá, internet, muzika z celýho světa a vlastní pohodlnost – to je konkurence. Onehdy někde trefně říkal Janek Ledecký, že po revoluci se pro nás všechny najednou stali konkurencí třeba Párplové a Stouni, sakra. Ale stejně - ani on, ani my nechcem zpátky za železnou oponu. Zaplaťpámbu, že je to tak, jak to je.


Vaše kroky vedly i do studia, v němž jste nahráli vynikající debutové, průřezové dvojalbum "Napůl". Kde se to celé nahrávalo, jak to probíhalo a jak jste spokojeni s finálním výsledkem?
Nahrávali jsme v Plzni, studio illFish, Tomáš Mouřenec a Míša Václavík, od ledna do března 2017. A bylo to báječný (i s občasnými zádrhely), novej zážitek… a s finální verzí jsme spokojeni moc a moc. Dokonce i věčně nespokojenej Martin a perfekcionista Jarda. Samozřejmě je tam pár maličkostí, které bychom upravili, kdyby se to dělalo znova, ale pak by se našlo zas něco jinýho a nikdy by to neskončilo. Ale ti kluci ve studiu tomu rozumí, myslím, že je to slyšet. Jezdili jsme tam skoro tři měsíce, 19 písniček, někdy všichni, pak jen basa+bicí, pak ostatní party, pak závěrečná míchačka… se zpěvem mi Tomáš docela dost pomohl, on je přeci jen lepší zpěvák než já (hmm, kdo není) a dotlačil mne do věcí, o nichž jsem nevěděl, že dovedu. Jinak jsme jezdili do studia většinou ve dvojicích, já s Martinem z Varů, a pak zas Jarda se Žluťákem z Prahy, to víš, dva lidi slyší dvakrát líp. A my s Martinem jsme oba kuřáci, Pražáci zas nekuřáci (tam se nám ten nešvar nějak rozmáhá), tak to tak hezky vycházelo, doupě neřestí jsme ze studia dělali jen občas. Máme to v kapele moc šikovně rozdaný.


Ta deska s sebou nese jakousi přidanou hodnotu. Byl to záměr, nebo to celé vyplynulo ze situace? Kolik jste nechali vylisovat kopií a jak se deska prodává? Přicházejí ještě průběžně další zájemci o toto dílo?
Záměr byl natočit CD. Pak se záměr změnil – natočit dobrý CD. A materiálu bylo dost i na dvojCD, a byl i unikátní příběh – Atomic tehdy a dnes, pěkně napůl, byla titulní a zároveň spojovací píseň, i mgf nahrávka z r.79. Takže jinak to asi ani dopadnout nemohlo, cesta byla určená osudem. Martin Kaiser, náš spřátelený grafik tomu dal správnou fazónu, našli jsme po šuplíkách starý fotky, nový nám udělali Ondra Kálmán a Ivan Prokop (oba jsou, myslím, dost věhlasní fotografové), navíc Ivan Prokop nám to celé vyrobil, včetně luxusního Digipacku, na tom jsem trval, ať to stojí co to stojí, takovou věc člověk dělá jednou za život… jsme s tím moc spokojení, jak to celé dopadlo a ještě jednou tady všem děkuju!
Ohledně prodeje si prosím Tě uvědom, že se pohybujem na provinční úrovni a naživu zbylo asi tak 50 fanoušků. Mohl jsem si vybrat, jestli uděláme 500 ks nebo 1000 ks. Kdybych byl zvolil 500, neměl bych už co prodávat. Takže to jde výborně. Jasně, na křtu a krátce po něm to mizelo rychleji, ale stále se ještě někdo občas přihlásí. A taky mám na spoustu let dopředu vánoční dárky.



V pořadu "Rock Music", vysílaném na radiu Tour, jsi řekl, že se fanoušci v budoucnu možná dočkají oficiálního videoklipu a dokonce další desky. Je tato situace nyní reálná? Osobně bych uvítal nějakou limitovanou, společnou desku s Codou, kde by "napolovičatá atmosféra" zůstala zachována. Fanoušci by si tak určitě přišli na svoje. To je dobrej nápad, ne?
O videoklipu jsme uvažovali, ale je to zatím u ledu. Šetřím. Amatérský pokusy jsou na webu, ale profesionální verzi – především si musíme ujasnit co, jak a hlavně proč, dělat videoklip jen proto, aby byl – kdo by se na to koukal? Ale možná, že třeba „Sukýnka“ by profi klip zasloužila. Až ji nahrajem ve studiu. Teď máme k dispozici akorát záznam z mobilu z živáku v létě 2017, tak jsem na to narouboval decentně erotické video a je to na našem webu. Anebo „Delirium“, to by bylo něco! No nic, radši teď budem dělat další písničky, to nás baví… až bude pár slušnejch věcí, zkusíme je natočit, a mezitím se to s klipem nějak vyvrbí.
S album Napůl s Codou - nejdřív jsem si myslel, že je to hodně blbej nápad. Ale jak se k tomu vracím, něco na tom je. Zajímavej nápad. Myšlenka je zaseta… teď to zalijeme, nejlíp Zelenou, a necháme klíčit.



Řekni nám něco pěkného o svých spoluhráčích? Zůstali jste přáteli i v osobních životech?
Nic pěkného Ti o nich neřeknu, jsou to úplně stejní lotři jako já. Právě proto jsme spolu. Právě proto je mám všechny rád. Žádnej není lepší ani horší než ostatní. S každým z nich bych šel do hospody, nebo bojovat s Marťany, nebo stěhovat gauč nebo tak něco. Upřímně – kdyby za mnou přišel někdo jinej, abych s ním hrál bigbít, tak nepůjdu. Jedině snad s Párply, ale Roger je o fous lepší basák a vypadá docela zdravě. Ale nikdo nepřijde.


Co čeká ATOMIC v roce 2018?
Láska, sláva a prachy, co jinýho. Na pořadí až tak nezáleží, ale už je nejvyšší čas!
Program našich vystoupení na letošek se pořád upřesňuje, najdete ho na našem webu www.atomic-band.cz. Všichni dobří lidé jsou vítáni! A budou další nový písničky, slibuju. A třeba bude jednou i to video, a taky asi další CD… pak O2 Aréna… Strahov… Wembley…
Ne, další skleničku už si nedám, dík.



Slovo na závěr...
Závěrem tohoto proslovu se omlouvám za četné fabulace a výmysly, paměť je mrcha zrádná a ne všechno bylo tak, jak si to v hlavě maluju. Ale bylo a je to pořád krásný!
A nakonec gratuluju těm statečným, kteří dočetli až sem. Nyní jste připraveni ve zdraví absolvovat vystoupení Atomiku, jakož i ostatních (většinou horších) bigbítových kapel. Muzice zdar, a bigbítu zvlášť!
Navždy váš,
ATOMIC a Radan „Marthy“ Greguš

Zobrazeno: 1130x

Podzemní Hluk


» ATOMIC: Za náš největší úspěch pokládáme fakt, že ještě žijem! (4.4.2018)


PŘIDAT KOMENTÁŘ

5.4.2018 (17:13)

Snad jo, jsem rád, že to někdo čte...


4.4.2018 (21:42)

No, konečně někdo, kdo udělal další rozhovor. Díky. Snad v tom budeš pokračovat.


Rozhovor | ATOMIC: Za náš největší úspěch pokládáme fakt, že ještě žijem! | Hard Music Base


O NÁS
PRAVIDLA
KONTAKT



© 2008-2018. Částečné nebo úplné kopírování materiálů je možné pouze se svolením HardMusicBase.cz a odkazem na zdroj.

TOPlist