PŘIHLÁŠENÍ

Stačí jenom chtít?!?


Potkali jsme se ve dveřích supermarketu. V rukou každý dvě igelitky, ty od pokladny za korunu. S logem tohoto obřího monstra bez oken. Musel jsem se smát, oba jsme před léty podepisovali petici proti výstavbě obchodu oné nadnárodní společnosti v historické části města. „Budou nová pracovní místa“, argumentovali tehdy na radnici. Přesněji řečeno, společnost bude mít větší zisky a my Češi tam budeme hákovat za minimální mzdy. Strhané ženské u pokladen, které se bojí odskočit si dvakrát za směnu na malou stranu, aby je někdo nenařknul, že nepracují tak, jak se po nich žádá. Pod barevnými letáky s nápisy: „Vždy čerstvé, s vitamíny, vápníkem a hořčíkem prospívajícímu vašemu zdraví.“ Nedaleko odtud viselo za mého dětství: „Leninskou cestou k úspěchu“. Na Vánoce se zde nehrály koledy. Teď je tady pouští každý den dokolečka už od listopadu a první čokoládové kolekce na stromeček se objevují na pultech již v září.

Nejkrásnější holka z ulice. Šukalo ji mnoho lidí, ať už z kapel či odjinud, mužů i žen. Já ještě ne. Zatím. „Vole, musíme dát řeč, taková náhoda, víš, já tu vůbec nechodím, do toho zkurveného, kapitalistického lágru, jen jsem něco nutně potřeboval.“ Dál jsem již nelhal, mé dvě plné igelitky naznačovaly, co vše jsem nutně potřeboval. Zasedli jsme naproti v nonstopce ke kalichu zlatavého moku a nikdy nekončící diskuzi o světě a dobách našeho dětství či mládí. Neviděl jsem ji pořádně asi deset let, povídá cosi o dvou dětech. Stejně jako já.

Zase jsem se na chvíli vrátil do dob, kdy jsem si mezi čtyřmi bílými stěnami mé útlé garsonky v podkroví naivně myslel, že se jednou budeme mít všichni přece jen dobře. Neměl televizi, vysavač, mikrovlnku, lednici a podobné krámy, vprostřed bytu na zemi ležela hromada kazet a jeden kazeťák - dvojče, co hrál od rána do večera. Odpadky jsem vynášel na balkón. Občas se vracely zpět do bytu ve formě neokřídleného hmyzu. Stačilo koupit láhev čůča, zazvonit třeba o půlnoci na kámoše, sedli jsme na vlak a jeli jsme, kam zrovna co jelo, bez lístků, kde nás vyhodili, tam jsme přespali, posomrovali. Takhle jsme nejednou objeli celou republiku. Hodně jsem se na těch zaplivaných nádražích, v promrzlých odstavených kupé u nedopitých, nevratných láhví a za těžkými, železnými dveřmi záchytných stanic naučil. Věci, které člověku v žádné škole do hlavy nenalejou. Jen je třeba naskočit na ten poslední vlak, který bude z té vaší stanice vyjíždět. Často myslím na ty, co na těch perónech zůstali. Ve svém bláhovém levicovém smýšlení jsem si naivně myslel, že budeme mít všichni stejně, všichni budou mít stejná práva, nikdo si nic nebude nikomu závidět, zbavíme se soudů a policie, armády a zbraní, nebudou hranice ani vězení a lidé konečně dostanou rozum. Někdo z těch iluzí vystřízlivěl hodně rychle, já jsem si myslel, že se z nich nedostanu nikdy.

Jenže uběhlo nějakých pár let, teď sedím u piva s dvěma plnými igelitkami pod stolem s nejkrásnější holkou z města a doma máme každý dvě děti. „Po cem píčo, a máš ještě to triko Zeměžluč? Jsi ho nosil tehdy všude, vole“. Zeptá se mě děva po druhém kalichu hořkosti. Koupil jsem si kdysi tričko kapely Zeměžluč, černá ruka na něm svírala bílou vprostřed ostnatého drátu a pod tímto obrazem zel nápis „Stačí jenom chtít“. „Ty vole už ne, to je dávno, Zeměžluč mám rád to jo, pořád, ty texty nejsou hloupé, tolik let si drhnou to svoje a nikdy neuhli, ale už poslouchám víc metal než punk, v postatě všechno od podlahy...“ Pak jsme probírali kde kdo pracoval, zmínil jsem svou práci asistenta s postiženými dětmi a vzpomněl si na jednoho malého, rómského kluka, o kterého jsem se tehdy v práci staral. Nikdy nemohl vstát a tak jezdil na vozíku. Zdál se úplně v pohodě na rozdíl od lidí, co mohli celý život chodit. Naučil se celkem brzo různé české písničky, co jsem mu hrával na starou španělku a společně jsme pak oblezli všechny domovy důchodců, rómské komunity a další zařízení v okolí. Kam jsme přišli, tam jsme zpívali. „Cos jinak dělal celé ty roky, byls na vojně?“ „No to víš, píčo, poslal jsem je do řiti hned u odvodu, říkám jim, že mám odpor ke zbraním a autoritě velení, postál jsem tam před jakousi podivnou komisí dvě minuty a hned se usnesli, že bude opravdu lepší, když zůstanu doma. Dobré né, pičo, bych se radši zabil, než vzít do ruky zbraň. Aspoň to jsem si tehdy myslel, teď to vypadá, že tu zbraň brzy vezmu a budou se dít věci“. „Taky bych tu pakáž nejradši vystřílela, kurva.“

„No, moc jsme toho podle těch našich představ nevybudovali, co“? Prohodil jsem jen tak nahodile a obrátil do sebe první objednanou zelenou k pivu. „Všechno nás semlelo, přišlo to hned s prvním děckem, však u tebe taky vole, ne?“ „Máš recht, takové ty silácké řeči, to když je člověk sám a nemá co ztratit, to se to mluví, ale když máš kolem sebe malé tvory, který přišli na tento zkurvený svět, jen proto, že jsme je chtěli a jsi za ně zodpovědná, to už se kurva nějak domlelo. Prostě ten strach nějak podvědomě cítíš, když vidíš to svinstvo kolem“. „Máš recht, píčo“, pronesla víla a zvedla hlavu k televizní obrazovce na zdi. Do vlaků na nádraží v Budapešti se snaží dostat hordy běženců, šlapajíc po sobě hlava nehlava. Policie nic nedělá, armáda je v nedohlednu. „To je strašné kurva, co s náma bude, se dívej, kolik jich je, vole a každým dnem přibývají další a další. Kdo ví, co to jsou všechno za lidi, nikdo je nekontroluje, za co tady budou žít?“ Podepřel jsem si hlavu dlaní a objednal další zelenou.

„A co se divíš do píči, jste měli volit Dělnickou stranu a věř, že bysme si tady s nimi udělali pořádek.“ Otočili jsme hlavy k pultu, kde osamocen seděl u piva jeden můj známý, mohutný příznivec skinheads. Dokonce byl při volbách na soupisce mezi členy dnes zakázané Dělnické strany, který pokračoval v hovoru: „Co ta vaše humanita? Teď je tu máte ty černé bratry, tak je vítejte a postarejte se o ně! Vždyť jsme na jedné lodi, co zpívá ta vaše Zeměžluč, ne? To jsou dobré kecy, dokaď nenastane problém a ten nastal! Kdo vás ochrání, když fakujete celou armádu, policajty, v životě jste na vojně nebyli. Ještě nás budete prosit o pomoc, tomu věř. Tihle švábi k nám nepatří, tihle zničí i to málo dobrého, co v nás ještě zbylo“.

Kopli jsme do sebe panáky, dopili piva, zaplatili a vypadli ven. „Něco je špatně, píčo“, řekl jsem a mávl rukou na pozdrav. "On měl pravdu, vole", odvětila ona a z igelitky ji vypadlo odstředěné, krabicové mléko z akce za deset korun dovezené z Rakouska. Z reproduktorů nad vchodem hypermarketu se začaly ozývat koledy.


Zobrazeno: 2758x

Magua

PŘIDAT KOMENTÁŘ

Článek | Stačí jenom chtít?!? | Hard Music Base


O NÁS
PRAVIDLA
KONTAKT



© 2008-2017. Částečné nebo úplné kopírování materiálů je možné pouze se svolením HardMusicBase.cz a odkazem na zdroj.

TOPlist