Kdo by neznal francouzské Alcest, nejeden posluchač ošlehán a obroušen černými větry, severními mrazy a s přibývajícím věkem dá rád svým slechům klid a dopřeje jim něco klidnějšího a ušlechtilejšího, zvláště když tvůrci prodělali stejný vývoj jako posluchač. V roce 2014 Neige a jeho věrný souputník Winterhalter potvrzují své bytí čtvrtým albem "Shelter". Tvůrci se zcela oprostili od svých kovových kolébek a jali se vstoupit na pole pocitově klidných až relaxačních nahrávek. Určitá podobnost s epickými, klidnými alby Devina Townsenda a vazby na aktuální tvorbu japonců Mono jsou markantní.
Hřejivý, přívětivě lákavý úvod vezme posluchače za ruce a nepustí. A dělá dobře, možná by se nejeden zalekl a ukončil poslech. Přišel by však o zážitky z velmi vkusně zahraného post metalu, chcete-li shoegaze. Neige citlivě vykládá svůj příběh a hudebně hladí jak snad ještě nikdy. Lehkost a stravitelnost hudby hraničí s kýčem, ale stále markantní otisk uměleckého rukopisu a jasné vize tvůrců drží hudbu mimo zájem mas. Album má sílu zklidnit a uvolnit, a přinést pocity blaženosti, pokud se necháte uchopit a obejmout. Po kovu není ani náznaku, jediné, co se po něm občas leskne, jsou post metalové, rozostřené kytarové plochy.
Alcest jsou zasnění v lehu na slunci a houpají mě. Jak s poslechem naložíte, je jen na Vás. Funguje jako vkusná vata, pro uklidnění i pro hlubší zamyšlení se a rozjímání. Skladby jsou sice zahloubané, ale zároveň poskvrněné nepočitatelnými paprsky slunce, které dojem z nahrávky přetahují na stranu optimistického výsledku. U podobných oddechových nahrávek bývá problém se slitím nahrávky v jeden nerozpoznatelný útvar, bez záchytných madel. Neige se tomuto nešvaru vyhýbá značně elegantně a skladbám dává prostor k jistým vrcholům nebo východiskům. Občas mám dojem, jako by na své francouzské chápání hudby lehce rouboval britskou alternativu. Skladbám je dovolováno vyrůstat, dospívat a vykvést za pomocí hostů v doprovodných sborech s příchutí Myrkur. Alcest se tak dostávají ke krásám, jež mohou být pro někoho líbivé, pro jiného zapáchající. Každopádně balancují nad propastí kýče, kam častokrát podobné nahrávky padají.
Album mě baví a hřeje u srdce. Nedokáži však pod slupkou hebkosti, jemnosti a na hladivých plochách optimismu, naleznout druhou, hlubší vrstvu, která by albu dodala úplný komplexní dojem. Krása a laskavost, podpořeny jemnou melancholií, působí zajímavě, ale pokud jejich kooperace trvá dlouho, ztrácí na přitažlivosti a schopnosti udržet posluchače v pozoru. Alcest tak přidávají další vzácný střípek tvorby a podporují své bytí na scéně. Neustále dobrušují svůj výraz o další plošky a tentokráte více leští okna, vyhlížející na světlejší, optimistické zítřky směrem k východu slunce.