Kdo by neznal francouzské Alcest, nejeden posluchač ošlehán a obroušen černými větry,
severními mrazy a s přibývajícím věkem dá rád svým slechům klid a dopřeje jim něco
klidnějšího a ušlechtilejšího, zvláště když tvůrci prodělali stejný vývoj jako posluchač.
V roce 2014 Neige a jeho věrný souputník Winterhalter potvrzují své bytí čtvrtým albem
"Shelter". Tvůrci se zcela oprostili od svých kovových kolébek a jali se vstoupit na pole
pocitově klidných až relaxačních nahrávek. Určitá podobnost s epickými, klidnými alby
Devina Townsenda a vazby na aktuální tvorbu japonců Mono jsou markantní.
Hřejivý, přívětivě lákavý úvod vezme posluchače za ruce a nepustí. A dělá dobře, možná by se
nejeden zalekl a ukončil poslech. Přišel by však o zážitky z velmi vkusně zahraného post metalu,
chcete-li shoegaze. Neige citlivě vykládá svůj příběh a hudebně hladí jak snad ještě nikdy.
Lehkost a stravitelnost hudby hraničí s kýčem, ale stále markantní otisk uměleckého rukopisu
a jasné vize tvůrců drží hudbu mimo zájem mas. Album má sílu zklidnit a uvolnit, a přinést pocity
blaženosti, pokud se necháte uchopit a obejmout. Po kovu není ani náznaku, jediné, co se po něm
občas leskne, jsou post metalové, rozostřené kytarové plochy.
Alcest jsou zasnění v lehu na slunci a houpají mě. Jak s poslechem naložíte, je jen na Vás.
Funguje jako vkusná vata, pro uklidnění i pro hlubší zamyšlení se a rozjímání. Skladby jsou sice
zahloubané, ale zároveň poskvrněné nepočitatelnými paprsky slunce, které dojem z nahrávky přetahují
na stranu optimistického výsledku. U podobných oddechových nahrávek bývá problém se slitím nahrávky
v jeden nerozpoznatelný útvar, bez záchytných madel. Neige se tomuto nešvaru vyhýbá značně elegantně
a skladbám dává prostor k jistým vrcholům nebo východiskům. Občas mám dojem, jako by na své francouzské
chápání hudby lehce rouboval britskou alternativu. Skladbám je dovolováno vyrůstat, dospívat a vykvést
za pomocí hostů v doprovodných sborech s příchutí Myrkur. Alcest se tak dostávají ke krásám, jež mohou
být pro někoho líbivé, pro jiného zapáchající. Každopádně balancují nad propastí kýče, kam častokrát
podobné nahrávky padají.
Album mě baví a hřeje u srdce. Nedokáži však pod slupkou hebkosti, jemnosti a na hladivých plochách
optimismu, naleznout druhou, hlubší vrstvu, která by albu dodala úplný komplexní dojem. Krása a laskavost,
podpořeny jemnou melancholií, působí zajímavě, ale pokud jejich kooperace trvá dlouho, ztrácí na
přitažlivosti a schopnosti udržet posluchače v pozoru. Alcest tak přidávají další vzácný střípek tvorby a
podporují své bytí na scéně. Neustále dobrušují svůj výraz o další plošky a tentokráte více leští okna,
vyhlížející na světlejší, optimistické zítřky směrem k východu slunce.
Zobrazeno: 335x
